To, co je důležité, nelze spočítat
Projev prezidenta ČR Václava Havla na konferenci SEYS v pražském Obecním domě 22. února.
Dámy a pánové, vážení přítomní, děkuji vám za pozvání a za čest, které se mi dostává tím, že k vám mohu promluvit. Zopakuji zde několik myšlenek, o nichž přemýšlím a mluvím celý život, protože ode mne nelze očekávat, že ve svých téměř sedmdesáti letech začnu říkat něco jiného. Fasády, za kterými není nic Položím-li si otázku, co bych od vás, mladých perspektivních manažerů, kteří budou brzy řídit hospodářství svých zemí, očekával, pak bych byl rád, kdybyste si přestali plést ekonomiku s účetnictvím. Je totiž bezpočet zisků a ztrát, které nelze zjistit sebelepším účetním systémem. Bohužel v dnešním globálním světě – a my to jako ve vypouklém zrcadle vidíme v naší postkomunistické zemi možná víc než leckde jinde – jsou nepřímé, dlouhodobé, nespočitatelné, účetním nepřístupné zisky a ztráty opomíjeny ba posmívány. A to nevede k dobrým koncům. Stačí, abyste vyšli z tohoto krásného secesního prostoru a co uvidíte: fasádu starého domu, za níž není nic, a v tom nic vzniká další z mnoha pražských chrámů konzumu. Je v tom, podle mne, symbol: fasáda je pro kolemjdoucího turistu zachována, magická Praha zůstává magickou Prahou, jako taková přináší účetní, spočitatelný zisk a za fasádou chrám konzumu, v němž si už nikdo ani neuvědomí, že dům je něco jiného než fasáda. Takových příkladů bych mohl uvést hodně. Existuje společnost, která v severních Čechách těží uhlí. Dělá to sofistikovaně, chytře, snaží se těžit i šetrně; nic proti ní nemám. Ale zároveň se ptám, proč to dělá. Kde jsou patnáct let staré sliby, že když dostavíme Temelín a zmodernizujeme Dukovany, nebudeme muset ničit severní Čechy? Dnes nejen že rozšiřujeme atomové elektrárny, ale současně vesele dál dolujeme uhlí, a proměňujeme severní Čechy v měsíční krajinu. Uhlí vznikalo miliony let. Proč musí být všechno vytěženo za pár let, když za pár desítiletí možná budeme mít technologii, která přinese jednou tolik energie, než kolik z něj získáváme dnes? Proč? Pro spočitatelný zisk. Zisk nespočitatelný, který bychom měli z toho, že bychom nechali dalších pár desítiletí uhlí dřímat, žádný účetní nespočítá, stejně jako nespočítá ztrátu ze zničení kusu naší vlasti. Nebo jiná věc. Naše města obklíčily zvláštní zóny – není pro to asi jiné pojmenování než zóna -, zóny velikých rozcapených jednopodlažních továrních hal, zóny supermarketů a podivných sídlišť, hrajících si na vilky, ale ve skutečnosti zcela anonymních, zóny ohromných skladovacích ploch a parkovišť a mezi tím vším step, step a step. Není to ani pole, ani louka, les, vesnice či město. Je to jakési postmoderní nic. Supermarkety sice představují nekonečnou pestrobarevnost nabídky, ale kdo je pravidelně navštěvuje, záhy zjistí, že to je pestrobarevnost pouze předstíraná. Jediný originální výrobek, pro který jste chodívali do speciálního obchodu, tam nenaleznete. Supermarkety jsou praktické, potřebujete-li koště a pomazánku, protože obojí koupíte na jednom místě. Zároveň jsou ale nesmírně podezřelé, neboť likvidují přirozenou strukturaci a síť společenského života, v níž malé tradiční obchůdky hrály roli sociálních center. Lidé se znali, potkávali se, nebyl to pouhý anonymní nákup. Všude, kde existují obhlédnutelná lidská společenství a komunikace mezi lidmi, fungují i sebekontrolní mechanismy společnosti a nekvete tolik kriminalita. Lidé, kteří se navzájem vidí, si k sobě nedovolí tolik, jako si dovolí v totálně anonymizovaném prostředí. Jak víte, nedávno padaly v Čechách střechy. Slyšel ale někdo z vás, že by spadla střecha starého zámku či kostela? Nikoli. Padaly nové střechy. Padaly střechy chrámů konzumu, vystavěné právě jen na spočitatelném, účetně doložitelném zisku. A účetně doložitelné je to, že méně důkladná střecha je levnější než důkladná. Střecha, která počítá s velkými sněhy jen jednou za sto let, se nevyplatí. Přesto ale velké sněhy jednou přijdou. A totéž platí o povodních. Což to není varování? Dědictví naší krátkozrakosti Existují celá lobby: betonová, skleněná a jiná, která nenápadně pronikají do struktur, které rozhodují o tváři našich měst, našeho osídlení a tam prosazují určitý typ staveb, které posléze naší zemi odnímají její originální tvář. Slyšíme sice mnoho řečí o národní identitě a o národní svébytnosti, ale sami si tuto identitu ničíme, prodáváme ji a rozmělňujeme tím, že si vymýšlíme průmyslové zóny nabízející se prostitutčím způsobem kolem jedoucímu bohatému cizinci, aby tam cosi vybudoval a ještě mu zaplatíme investiční pobídkou. Investor tam sice něco jednopodlažního vybuduje, ale do pěti let se odstěhuje například do Pákistánu, kde využije levnější pracovní sílu. Nám zůstane vyhlodaný kus země jako dědictví naší krátkozrakosti, doklad toho, že jsme manažeři či ekonomové, jejichž práce spočívá v pouhém účetnictví a spočitatelném zisku. Není to ovšem žádná česká specialita. Je to pouze český typ reflexe globálního vývoje. Jde mi mráz po zádech, když znovu a znovu čtu, že hlavním cílem Evropské unie je dohnat a předehnat Spojené státy. To je nicotný cíl. Nepomlouvám tady Evropskou unii za jejími zády, neboť jsem to říkal i před panem Barrosem, předsedou Evropské komise. Tak unikátní, historicky důležitý politický proces, jakým je evropské sjednocování, plive sám sobě do tváře, vyhlašujeli, že jeho hlavním cílem je předstíraný růst a růst tohoto růstu a zmnožování zmnožování. Dohnat a předehnat Spojené státy chtěl už Sovětský svaz za Chruščova. V čem dohnat a předehnat? V množství, v kvantitě? Chceme vyrábět ještě víc láhví z umělé hmoty, a když jejich obsah vypijeme, ani nevíme, kam s nimi a pokoutně je vyvážíme do jiných zemí? Jako by opět ony těžko postižitelné, kvalitativní stránky či aspekty života nebyly brány v potaz. Jako by byly lehce vysmívány tím, že jsou obratně přesouvány na skupinky ekologů a zelených, tedy jakýchsi podivínů, kteří bazírují na nepočitatelném a jimž stačí zřídit ministerstvo a respektovat pár jejich poslanců v parlamentu, čímž se vše vyřeší. Nevyřeší se. Jde o to jinak myslet. Osobně například nechápu, proč je českým, evropským i světovým ideálem výroba stále většího počtu automobilů, který předpokládá stavbu dalších silnic a dálnic, a tím opět nezvratné ničení naší země. Jsme snad šťastnější, veselejší, spokojenější? Vůbec ne. Jsme neklidní, uštvaní, utrápení, pořád odněkud někam pospícháme. A nad tím je třeba se zamýšlet. Vážení přátelé, na závěr bych rád řekl, že vůbec nejsem pesimista a kdo si vyložil má slova jako výraz skepse, velmi se mýlí. Jsem optimista, protože věřím ve vás, v mladší generaci, schopnou vidět dál do budoucna, za úzký soudobý horizont, uvědomovat si dlouhodobé dosahy ekonomického počínání a to, že některé zisky a ztráty jsou účetně nepolapitelné, ale o to jsou důležitější pro nás i pro budoucí generace. Děkuji vám za pozornost.
