Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 předala poprvé Uznání za přínos k filosofii vzdělání a za obnovu univerzitní myšlenky
Prvním nositelem uznání se stal Prof. PhDr. Radim Palouš, Drh.c., který jej během slavnostního zasedání rady Fondu vzdělání převzal z rukou manželů Havlových v sídle Nadace VIZE 97.
Od letošního roku se rada Fondu vzdělávání rozhodla projekt více rozšířit. Již dlouho dobu manželé Havlovi pozorovali, že v České republice není příliš zvykem cenit si těch, kteří učí. Profesoři, kteří věnovali celý svůj život předávání vědomostí a zkušeností ostatním, jsou nezřídka zapomínáni a jejich zásluhy nejsou dostatečně zdůrazňovány. To se přitom netýká jen stránky morální, ale bohužel také finanční. Proto letos poprvé Nadace VIZE 97 ocenila jednoho z těch, kdo svou celoživotní prací pro druhé výrazně posunul hranice vzdělanosti v České republice. Profesor Radim Palouš, žák profesora Patočky, který se již jako mladý účastnil protifašistického odboje a svou morální odvahu a čestnost projevil poté ještě mnohokrát, mimo jiné také podpisem Charty 77, bude jistě hrdým a čestným prvním nositelem Uznání za přínos k filosofii vzdělání a za obnovu univerzitní myšlenky. Součástí ocenění je finanční dotace ve výši 97 tisíc korun.
Prof. PhDr. Radim Palouš
Narodil se 6. 11. 1924. Účastnil se protifašistického povstání v květnu 1945. Studoval filozofii na Univerzitě Karlově, kde byl žákem Jana Patočky. Doktorát filozofie získal v r. 1948 rigorózní prací Masarykovo filozofické mládí. Byl hned v padesátých letech persekvován, když odmítal tehdejší politické praktiky, a pracoval potom též jako dělník u soustruhu. Už tenkrát se u něj v bytě pořádaly nezávislé semináře, v nichž přednášel Jan Patočka. Díky svým křesťanským přátelům se dostal do školství, nejprve jako učitel na základní škole. Aby mohl jako nemarxista působit na střední škole, vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické v Praze. Roku 1957 započal jako asistent svou vysokoškolskou dráhu v oboru analytické chemie. V prověrkách r. 1959 mu bylo zakázáno působit jako vysokoškolský učitel. Krátký čas byl potom zaměstnán v Ústavu pro studium na vysokých školách při ČVUT v Praze. V šedesátých letech se vrátil k dráze vysokoškolského učitele a přes didaktiku chemie se vracel k filozofii. Roku 1966 mu byl po letitých průtazích přiznán titul kandidáta věd v oboru pedagogiky a r. 1967 se habilitoval prací Škola moderního věku (práce byla vysázena v SNP, avšak v r. 1969 byla sazba rozmetána). V té době měl již za sebou řadu publikací v oborech, jimiž procházel, tj. v chemických, didaktických, pedagogických a filozofických. Po okupaci r. 1968 byl zbaven vedení katedry. Roku 1977 se ocitl na seznamu prvních signatářů Charty 77. Okamžitá výpověď ze zaměstnání výslovně uvádí tento důvod: Od ledna 1982 do února 1983 byl mluvčím Charty 77. Patřil potom k čelným představitelům nezávislého občanského hnutí a nezávislé kultury až do revoluce r. 1989. V této době publikoval řadu prací knižního i časopiseckého typu v samizdatu i v zahraničí. Do komeniologického bádání přispěl svou knihou o Komenského pojetí výchovy Škola stáří (Die Schule der Alten, Henn Verlag 1979). K rozsáhlejším pracím z tohoto období patří i kniha Čas výchovy (vyd. Křesťanská akademie v Římě, 1987), filozofické zamyšlení o poslání vzdělání v našem věku. Významně se podílel rovněž na samizdatové ediční činnosti jako redaktor edice Nové cesty myšlení, nezávislé revue Výchova a vzdělání, řady filozofických sborníků a též jako spolueditor sebraných spisů (komenian v šesti svazcích) Jana Patočky (za což mu Československá akademie věd udělila cenu). Přednášel filozofii výchovy v bytových seminářích v Praze, Brně a jinde. 19. listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum Čech a Moravy. V lednu 1990 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. V témže roce obdržel v USA čestný doktorát Univerzity v Pittsburgu a čestný doktorát Univerzity v Nebrasce. Je spoluautorem publikace Osobnost a komunikace (spolu s J. Patočkou, Studia pedagogica 5, PaedF UK, Praha 1990), autorem knihy Světověk (Vyšehrad, Praha 1990) a Dopisy kmotřenci (Zvon, Praha, 1990), dále Čas výchovy (SNP, Praha 1991), K filozofii výchovy (SNP, 1991), Komenského Boží svět (SNP, Praha 1991), a Česká zkušenost (Academia Praha 1994). Od dubna 1990 je členem pontifikální rady pro kulturu. V letech 19911994 následovaly čestné doktoráty v Betlehemě (USA), v Yorku a Edinburgu (Británie), v Schaamu (Liechtenstein) v Krakově (Polsko) a v Soulu (Jižní Korea).
Podpora vzdělávání Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Projekt podpory vzdělávání vznikal v Nadaci VIZE 97 s vírou, že nejlepší cestou, jak podpořit pokrok v České republice a začlenit ji ještě více do celosvětového společenství je sdílení myšlenek a idejí. Vhodnou cestou k tomu je přitom právě vzdělávání. Za dobu působení projektu již Nadace VIZE 97 podpořila více než stovku studentů z nejrůznějších oborů. Tím, že mohli a mohou studovat alespoň část doby v zahraničí, přinášejí tito studenti do České republiky mnohé nové, a naopak tím, že jdou takto nadaní lidé z České republiky do celého světa, pomáhají zlepšovat povědomí o České republice a zlepšují její jméno. Program si během doby své existence vydobyl mezi studenty i jejich vyučujícími vysokou prestiž a přesvědčil sponzory o smysluplném nakládání s finančními prostředky. Obory, v nichž se čeští studenti zdokonalují, jsou různorodé. Stipendisté jsou po dobu zahraničního studia s Nadací v trvalém kontaktu a po návratu v písemné zprávě hodnotí průběh celé stáže, její význam pro studijní či pracovní růst, a také přínos pro vlastní život.
